Prosinec 20, 2019

Co mě zkušenosti z gastronomie naučily o tom, jak makat na startupu

Marek Kříž, Partner

Před deseti lety jsem nastupoval na střední školu. Měl jsem jediný cíl – odnést si během těch 4 let zkušenost s prací v zahraničí. Jaká ta škola měla být, pro mě bylo vedlejší, a popravdě jsem se tím moc do hloubky nezabýval, protože cestování se mi zdálo být ideální výmluvou, jak netrávit moc času učením. Měla to být finta, kterou neprokouknou učitelé ani rodiče.

Myslím, že svůj cíl jsem splnil. V lavici jsem skutečně neproseděl ani o minutu navíc.

Během studia se mi každý rok podařilo vycestovat na dva měsíce do francouzských Alp a na tři měsíce na Korsiku. Nadto jsem vždycky strávil pár týdnů po brigádách v Česku. Z každého roku jsem byl minimálně šest měsíců pryč a škola to tolerovala snad i proto, že jsem ji následně reprezentoval na různých jazykových soutěžích.

Ve Francii jsem pracoval v gastronomii. Během střední školy jsem měl za to, že mě to bude bavit, a nespletl jsem se, ačkoliv dnes mě baví jen jako zákazníka. Zkušenosti z restauračního oboru mi ovšem daly klíčové návyky pro mé vlastní podnikání. Hodily se mi, když jsem v 17 letech začínal s prvním e-shopem, a ocenil jsem je, když jsem v 19 letech zakládal agenturu FireMedia. Těžím z nich dodnes.

Tenhle článek však píšu hlavně proto, že přinejmenším jednou týdně čtu poučený text o tom, jak bychom o sebe měli v 21. století pečovat, měli bychom se vyhýbat pracovní zátěži a za každou věc, která se nám povede, se průběžně odměňovali. 

No já nevím. Kdybych s tím přišel za některým ze svých šéfů, které jsem potkal ve Francii, asi by se trochu divili. Názorně mi vysvětlili několik věcí:

Nemáš na to? Jeď domů

Na Korsice jsem pracoval v restauraci oceněné Michelinskou hvězdou. Pracovalo se tam šest až sedm dní v týdnu 16 až 18 hodin denně, stáž trvala tři měsíce v kuse a teploty občas překračovaly 35 stupňů Celsia. Delší než jednodenní volno neexistovalo: kdo by po něm brečel, mohl si jít koupit lístek domů. Ostatních 30 lidí, kteří pracovali vedle mě, tohle tempo zvládalo, a tak jsem před sebou ani před nimi nechtěl vypadat jako loser. Ráno jsme nesnídali, k obědu a večeři jsme se nacpali, takže bonusem po návratu nám bylo pět kilo navíc. Stejně mě ani jednou nenapadlo s prací seknout. Každý den jsem viděl, jak mě ta dřina posouvá, ačkoliv zaměstnanci agentur, kteří očekávají příspěvky na ovoce, by se mnou možná nesouhlasili.

Přijď včas, nebo nechoď vůbec

Myslím, že hned během prvního týdne pobytu na nádherném francouzském ostrově se mi stalo, že jsem do práce dorazil o tři minuty později. Dost lidí si už dnes dokáže představit, jak to vypadá, když Gordon Ramsay vystartuje po některém ze svých kuchařů. Tak takovou polízanici jsem tehdy zažil já. A když jsem pochopil, že naprosto dochvilní jsou i lidé o dvě dekády starší, už nikdy jsem pozdě nepřišel.

Nejsi dneska ve formě? Koho to zajímá? 

O lidech z gastra se říká, že dost chlastají. A je to pravda. Já do práce chodil na osmou hodinu ranní, s drobnou odpolední pauzou jsem pracoval zhruba do půlnoci a pak šel s kolegy do baru. A to minimálně čtyřikrát, pětkrát týdně. Někdy jsme tam skončili ve tři ráno, jindy později. Přestože jsme denně naspali v průměru čtyři hodiny, nikdo se nezkoušel ulít z práce. Je to sice jen můj soukromý odhad, ale kdyby lidi dokázali trochu zatnout zuby, 70 procent dní strávených v režimu home office by nebylo potřeba.

Aby ses nám tu nerozbrečel/-a

Když je člověku 16 let a respektovaný čtyřicátník po něm křičí, že je neschopný idiot z Východu, občas po něm něco hodí a vždycky se u toho zastaví hrstka kolegů, aby si scénu užila, není to snadné. Jenže tohle se na Korsice denně dělo mně i dalším 15 lidem (ačkoliv většina z nich nebyla z Východu). Sám bych takhle s podřízenými nebo kolegy nikdy nejednal — jednak mi to není vlastní, za druhé vím, že by šli o dům dál, kde by jim šéf nasliboval lásku, sluníčko, sušenky ke kávě a misi “která mění svět” (jak tvrdí každý startup). 

Na druhou stranu, od doby, co na mě v restauraci řvali, se – například – nehroutím z každé kritiky nebo poznámky na sociálních sítích. Položí mě málokterá a většinu připomínek k tomu, jak funguju já nebo můj projekt, dokážu docela solidně zpracovat. 

Co tímhle vším chci říct? Určitě ne to, že jsme se v Point FM propadli na pohodlný standard, protože to nepříjemné už máme za sebou. Myslím si ale, že na začátku podnikání musí vysoké tempo i občasné vypětí vydržet každý.

Nikdy bych u nás ve firmě nechtěl zavádět delší pracovní dobu než je osm hodin pět dní v týdnu. Naopak, už dva roky experimentujeme se zkráceným pracovním týdnem. Nevyžaduju po kolezích s kocovinou, aby stáli na značkách, když se po večírku z předchozího dne lámou v pase. Naopak. Hrozně si ale vážím lidí, kteří i přes svou specializaci a unikátní znalosti, díky kterým by si mohli “dělat, co chtějí”, dokáží být disciplinovaní. 

A když už nejsou, nedělají, že na to mají nárok.

Marek Kříž

Marek KřížBIO

Co-CEO Zaloto, partner ve startupovém studiu Point FM. Marketing a new business. Mám rád kvalitu i tam, kam není vidět. Módu, hudbu, když se prolínají. Dobré jídlo ve společnosti chytrých lidí.